Slib - 3. kapitola

Byl to zvláštní rok, pomyslela si Hermiona a usmála se na studenty, kteří seděli u kolejních stolů. Zítra ráno pojedou domů. Všichni už se náramně těšili.
Jen já, slavná Hermiona Potterová, se návratu domů děsím jako ničeho jiného na světě. Měla co dělat, aby se neušklíbla.
Prázdný dům na Grimauldově náměstí, který zdědila spolu s ostatním Harryho majetkem, na ni padal. Zvláště ve chvílích, kdy nemohla nikam utéct. A utíkat už nemohla, poslední dobou jí dělala problémy i rychlejší chůze…
Ne, že by v domě zůstal kámen na kameni. Dokonale jej přestavěla. Zbavila jej všech vzpomínek na temnou minulost rodu Blacků. Dokonce dokázala odstranit i obraz Siriusovy matky. Z čistě sadomasochistických důvodů místo ní pověsila zvětšenou fotku, která byla pořízena jednoho idylického léta u Weaslyových. Silná čtyřka. Všichni se na ní usmívají, jsou šťastní a hlavně – jsou spolu.
Odtrhla se do svých melancholických myšlenek, v jejichž bludném kruhu se pohybovala téměř celý rok. Bradavice byly jejím domovem. Se spoustou vzpomínek, jež na ni útočily takřka na každém kroku.
Severus v čele stolu povstal a celá Velká síň zmlkla. Spokojeně se rozhlédl kolem, protože Velká síň byla vyzdobená v barvách Zmijozelu. Už pátý rok za sebou vyhrál Zmijozel, ale letos to bylo těsné. Nebelvír mu nebezpečně šlapal na paty.
A ve famfrpálu jsme opět zvítězili my, pomyslela si Hermiona spokojeně, jen s malinkým bodnutím, když si uvědomila, jakou by z toho měl radost Harry. Teď, po roce v Bradavicích, konečně neměla pocit, že se jí srdce roztrhne bolestí, jen při pouhé myšlence na něj. Bolest však zůstávala jejím stálým společníkem.
„Dobrý večer vám všem,“ řekl Severus klidně a čekal až se na něj obrátí všechny pohledy. „Dnešní hostina, stejně jako všechny před ní, uzavírá váš další školní rok. Pro někoho byl rokem posledním, pro někoho prvním. Věřím, že si všichni ponesete vzpomínky na výjimečné dny strávené v bezpečí bradavického hradu pevně zamknuté v srdcích.“ Odmlčel se a Hermiona zpozorněla.
Zvláštní, pomyslela si Hermiona ten večer již podruhé, nikdy bych nevěřila, že Severus Snape dokáže studenty dojmout. Nebo jim vehnat slzy do očí, jež budou mít jiný důvod než vztek a ponížení. S neskrývaným zájmem se podívala na sedmáky, kteří přemáhali dojetí. Buď je dojala Severusova slova, nebo síla okamžiku. Hlavně dívky popotahovaly. Že by se přes noc stal školním idolem? Severus Snape?!
Ředitel však pokračoval dál: „Letošní školní pohár vyhrál Zmijozel. Blahopřejeme.“
Ode všech stolů se ozval potlesk. Nebyl tak nadšený, jako když vyhrával Nebelvír, jak si pamatovala, ale na druhou stranu, nebyl ani ojedinělý. A to je pokrok.
„Nebelvír vyhrál famfrpálový pohár. Tak by to také mělo být. Síly by měly být vyrovnány. Ale co je nejdůležitější – všechny koleje by se měly naučit pomáhat si, respektovat své přednosti a tolerovat nedostatky. Nikdo není dokonalý. Venku na vás čeká zcela jiný svět. A ten není pouze černý, nebo bílý. Má spoustu barev. Stejně tak se lidé nedělí na dobré a špatné. Pamatujte na to!
Nyní mi dovolte, abych vám jménem celého profesorského sboru popřál hodně nových zážitků během vašich prázdnin. Mějte hlavy dokořán! A v září nashledanou.
Pro ty, s nimiž se již nestkáme, vám za celý profesorský sbor přeji hodně úspěchů v dalším životě, profesním i osobním. Pokud vám mohu dát svou poslední radu, dovolte abych vám připomněl, že osobní život, přátelství a láska nestojí až za vaší kariérou. Jak jsme se mohli přesvědčit během Velké války, právě tyto hodnoty zachránily náš svět.“
Severus se odmlčel a posadil. Ozval se nadšený potlesk.
Hermiona se usmála. Nikdy by nevěřila, že Severus dokáže vzbudit v žácích nadšení a oddanost. Ale celý rok ji o tom pilně přesvědčoval.
Byl sice nerudný a dokázal být nechutně jízlivý, ale byl spravedlivý. Což by se dalo považovat za malý zázrak.
A po Velké válce, kdy se ukázalo, že je hrdinou, který se zasloužil o pád lorda Voldemorta, na něj zřejmě začali hledět jinak. S jistou úctou. Ze srdce mu to přála. Zasloužil si to víc, než kdo jiný. Jako jedna z mála lidí na celém světě znala celou historii Snapeova života. Udělal chyby. Jako každý. Ale na rozdíl od jiných je téměř celý život napravoval. Sám to řekl – nikdo není dokonalý. Jako by to sama nevěděla nejlíp.
Hostina pomalu končila a Hermiona se zdvihla spolu s ostatními profesory. Hagrid odešel jako první. Šel zkontrolovat testrály, aby byli druhý den ráno připraveni odvézt žáky na nádraží.
Když Hermiona vykročila směrem ke svému pokoji, zastoupil jí cestu sám ředitel.
„Hermiono,“ pozdravil ji pokynutím hlavy.
„Severusi,“ odpověděla a zpytavě povytáhla obočí.
„Můžete na chvíli do mého kabinetu?“
„Ale samozřejmě, pane řediteli,“ odvětila s úsměvem.
Když došli do ředitelny, Hermiona se posadila na židli před ředitelův stůl. Severus usedl za něj. Hermiona zdvihla hlavu a uviděla přímo nad Severusem obraz Albuse Brumbála. „Dobrý večer,“ pozdravila jej. Jako jediný obraz v místnosti totiž nedělal, že spí.
„Dobrý večer, Hermiono. Jaká byla hostina?“
„Jako vždycky skvělá. Víte, dnes jsem zjistila novou, fascinující skutečnost.“ Na slovo fascinující položila zvláštní důraz. „Náš současný ředitel je skoro stejně dobrý řečník, jako ten předchozí. Kdo by to byl do něj řekl, že?“
„Život je plný fascinujících zjištění. Je krásné to vědět, Hermiono, a já Vám rád věřím. Severus byl vždy talentovaný a dokázal vše, co si zamanul.“
„O tom nepochybuji, i když na druhou stranu… Co říkáte, nezpychl z toho? Já bych řekla, že maličko…“
„Když dovolíte,“ skočil jim do řeči Severus a bylo na něm znát, že se mu vůbec nelíbí, jak se ti dva o něm baví, „já jsem tady.“
„Ach, promiňte, pane řediteli,“ omluvil se Brumbál a mrkl na Hermionu.
„Pokora Vám nikdy moc nešla, Albusi,“ zamumlal Severus.
Brumbál se na portrétu zářivě usmál, ale nijak to nekomentoval.